Gabrétský les, tímto keltským označením pásu hor a souvislého lesa  na sever od Dunaje se ještě do ne zcela dávných časů nazývala Šumava. Původně se v tomto hraničním česko – bavorském pralese prakticky vůbec nevyskytovaly jehličnaté stromy, naopak dominovaly stromy listnaté, zejména převládly javory, jak lze usuzovat i podle dodnes známých názvů jako je Javorník, Javoří Pila, Javor a podobně. Lze se domnívat, že název Gabreta je odvozen právě od nejčastěji se vyskytujícího stromu pralesa – javoru. Jiné prameny uvádí, že název vznikl z keltského slova gabro - kozorožec, tedy Pohoří kozorožců.

Český název Šumava prý vznikl, jak jinak, než podle šumění větrů prohánějících se ve větvích listnáčů. Šumava ostatně šumí dodnes, byť se vítr prohání mezi větvemi zejména jehličnanů – nepůvodních smrků, borovic, jedlí a modřínů. Na původní listnatý les si ještě vzpomínají sem tam se vyskytující bukové porosty. Je chvályhodné, že v poslední době převládá snaha ve větší míře vysazovat původní listnaté stromy, které byly zlikvidovány bezohlednou těžbou pro potřeby průmyslu – zejména sklářských hutí, získávání dřeva pro stavebnictví, mýcení lesů při získávání polí a luk apod. Právě velká spotřeba dřeva vedla k tomu, že byl vysazován  výhradně jen smrk, co by nejrychleji rostoucí dřevina.

Za posledních 100 – 150 let zažila Šumava takové rány, jaké nepoznala za celá tisíciletí své předchozí existence. Připomeňme jen sněhovou bouři v listopadu 1868, po které přišlo velké oteplení a následující katastrofální vichřici z prosince 1868. Počasí bláznilo i v následujícím roce listopadovými a  prosincovými vichřicemi. Po těchto kalamitách, kdy se dřevo těžilo několik let, přišla i kalamita kůrovcová. Škody působila na porostech i přemnožená lesní zvěř, proto bylo rozhodnuto zlikvidovat na Šumavě jelení zvěř, což se člověku povedlo v roce 1848. Až o 26 let později byl v zátoňském revíru do obory vysazen opět první jelen – jelen evropský. Nesmyslné chování člověka v této oblasti vedlo i k vybití do té doby běžných obyvatel šumavského pralesa. Poslední bobr byl odchycen v roce 1860. V roce 1865 byl lovci zastřelen několik set metrů od Černého Kříže poslední šumavský medvěd. Za ním sešel loveckou puškou poslední šumavský vlk v roce 1874 blízko osady Lipka, kterého následoval další kdysi hojně se vyskytující rys, který byl vyhuben roku 1890. A ani poté člověk nedostává rozum. Lovecké vášni padá za oběť v roce 1926 poslední divoká šumavská kočka. Likvidace druhů na souši, ve vodě i ve vzduchu pokračovala  tím, že v roce 1952 byl chycen poslední losos labský a v roce 1961  kdosi vystřílel hnízdo posledních sokolů stěhovavých. Přesto zůstává Šumava nádhernou, tajemnou, kouzelnou a přitažlivou. Žije a roste v ní  množství rozmanitých druhů fauny i flory nezřídka i  vzácných chráněných druhů, zejména rostlin, jinde se na našem území nevyskytujících.