Na dnešní  výšlap se musíme dopravit do malé, dnes již rekreační obce Křišťanovice. Vlastním kočárem můžeme pohodlně dojet až na náves této obce, kde je možnost zaparkování nebo pokud jsme odkázáni na cizí povoz, lze vystoupit z dostavníku jezdícího na trase Prachatice – Volary na zastávce zvané Křišťanovice – rozcestí, odkud je to do Křišťanovic cca 1,5 km pěkné procházky. Obec, o níž první zmínka pochází z roku 1359, leží na trase Zlaté stezky v nadmořské výšce 800 m v polovině vzdálenosti mezi Volarami a Prachaticemi.

Vyrazíme po nové asfaltové silničce a asi po 1 km se před námi otevře výhled na nádherný Křišťanovický rybník  rozlévající se uprostřed lesů na ploše 13 ha , jehož rašelinová voda jej barví do příjemné zlatohnědé medové barvy. Udajně je to nejvýše položený rybník v Čechách  a byla by  škoda se na tak krásném místě nevykoupat, pokud to šumavské teploty dovolují.

Od rybníku pokračujeme dále po modré značce do lesů pod Panským vrchem směrem k bývalému hradu Hus, kam po 2 km dojdeme. Přivítají nás už jen  zbytky kamenných zdí, vysoko na údolím řeky Blanice dobytých všudypřítomným lesem. Dokonce jeden z náletů vyrostl v dospělý strom přímo na zbytcích vysoké původní hradní věže.

            Hrad byl vystavěn na skalním ostrohu r.1341 na místě zvaném ,,Na husi“ – německy   „ Auf der Gans“. Podle všeho, ale název nepochází z německého slova Gans a neznačí "hus, husa", ale je odvozeno z keltského "gandos", tj. smyčka nebo ohyb, což je logický popis uvedeného místa, neboť řeka Blanice zde vytváří opravdu smyčku. Janem Lucemburským byla  stavba povolena majitelům vimperského panství Janu, Vavřinci, Herbordu a Peškovi z Janovic na ochranu Zlaté stezky a okolních rýžovišť zlata, když do té doby zde stála jen strážní věž, která se stala součástí nově zbudovaného hradu. Ten byl rozdělen do dvou částí hradním příkopem vytesaným do skály ze severu chráněný hlubokým příkopem s padacím mostem a podmínkou jeho výstavby bylo, že bude vždy otevřen záměrům českých králů. Vstup do velmi pevného hradu tvořila věžovitá brána umístěná přes příkop od severu, ústřední stavbou byl nejspíše mohutný donjon, který se tyčil nad vstupem. Na východě tvoří terén strmou skalní stěnu nad řekou, ale i tak zde bylo hradní opevnění zesíleno parkánem. Vstupní cesta prošla parkánem na jih a vyústila přes příkop do předhradí, které bylo položeno níže než vlastní hrad. Do jádra se z předhradí vstupovalo pravděpodobně v jeho severovýchodní části. Výstavbou hradu začala i postupná kolonizace okolního území a vznik nových vesnic. K hradu Hus patřilo 23 vesnic m.j. Zátoň, města Husinec a Záblatí .

V roce 1390 se hrad i území k němu náležející dostal do vlastnictví Sigmunda Hullera, pocházejícího z Chebska. Huller byl oblíbencem krále Václava IV. Ten kvůli němu v r.1400 povýšil Záblatí, patřící k panství při hradu Husi, na město, majitele panství učinil pak svým královským rádcem a podkomořím.  Huller  však byl protřelý podvodník, svého krále okrádal a podváděl kde mohl,  a jelikož měla i ve středověku lež krátké nohy, byl odhalen, jat a týž  den roku 1405 sťat.  Hrad přešel do majetku krále a téhož roku na něj dosadil Václav IV. dědičného purkrabího Mikuláše z Pístného. Z toho důvodu se psal později jako Mikuláš z Husi a Pístného a posléze pouze jako Mikuláš z Husi.

Mikuláš z Pístného pocházel z drobné šlechty a první zmínka o něm je z roku 1389. Před rokem 1400 vstoupil do královských služeb a později stal zakladatelem radikálního křídla husitského hnutí. Byl zvolen prvním husitským hejtmanem a stal se jedním z nejskvělejších husitských vojevůdců ( z počátku mu byl podřízen i Jan Žižka z Trocnova ). Jako první pochopil, jaká síla je skryta v lidovém hnutí a na jaře 1419 v čele velkého houfu Pražanů žádal Václava IV., aby dal přívržencům kalicha více kostelů. Král ho dal jako nebezpečného buřiče vypovědět z Prahy, ale i toho dokázal Mikuláš využít a po svém odchodu prováděl rozsáhlou agitaci na venkově. Uvědomil si, že spontánní pouti lidu na hory je možné změnit ve skutečně politické demonstrace. Václav se prý tehdy obával, že ho chce Mikuláš svrhnout a sám se zmocnit trůnu.

Po založení Tábora se stal Mikuláš z Husi prvním ze čtyř táborských hejtmanů, a protože předvídal, že dojde k válce, obrátil se spolu se Žižkou na pražskou universitu s dotazem, zda je přípustné "válčit pro svobodu slova božího". Jakmile to mistři v čele s Křišťanem z Prachatic a Jakoubkem ze Stříbra schválili, začal se chystat k boji. Na hrad Hus svolal Mikuláš z Husi počátkem roku 1419 veškeré Husovy přívržence, aby se poradili o svržení krále Václava a prý jen díky výmluvnosti kněze Václava Korandy k tomu nedošlo.

Spolu se Žižkou pomohl Mikuláš Pražanům ovládnout na podzim roku 1419 Malou Stranu a hlavnímu městu přitáhl na pomoc také proti Zikmundovi. Když se však Táboři dozvěděli, že zatím Oldřich z Rožmberka oblehl jejich město, část oddílů v čele s Mikulášem vyrazila 25. července 1420 v noci k Táboru. O pět dní později, po dohodě s posádkou obleženého Tábora, z obou stran zaútočili na Rožmberka a zasadili mu zdrcující porážku. Zmocnili se i celého nepřátelského ležení se všemi zbraněmi a poklady. Poté Mikuláš přitáhl znovu na pomoc Praze a účastnil se i vítězné bitvy se Zikmundem. Nesouhlasil však s tím, aby se na český trůn povolal polský král, a tak opustil Prahu a raději dobýval hrady a tvrze v jejím okolí. Na cestě do Tábora 10. prosince si však při náhodném pádu z koně zlomil nohu a byl převezen zpět do Prahy na léčení. Na Štědrý večer tu skonal - zřejmě na zápal plic.

Jednou z historických  zajímavostí hradu Hus je rok  1408, kdy v době, kdy Mikuláš z Husi válčil v Rakousku, se hrad neúspěšně pokusila dobýt tlupa lapků pod vedením Matěje Vůdce, žijícího na přelomu 14. a 15. století. Matěj byl vůdcem tlupy lapků, škodící na majetku Rožmberků a královského města Českých Budějovic. Je známý zvláště díky tomu, že se k jeho skupině právě  někdy mezi lety 1407-1408 přidala další tříčlenná lapkovská skupinka, ve které se nacházel Jan Žižka, jeho bratr a jistý Jindřich.

Podle Rožmberských a jihlavských popravčích knih z té doby, jsou členy Matějovy skupiny kromě Žižky, jeho bratra a již zmíněného Jindřicha také Jan Koluch z Pňové Lhoty a jeho syn Janek, Martin Brada Plachtík, Jindřich z Doudleb, Halba z Chotěboře, Jiřink z Plzeňska, Hansl Uher, Jan Holý řečený Maříček, Sýkora, Jilmiš, Polák, Vítek, Byňovec a další. Matěj byl nepochybně zchudlým zemanem, stejně jako mnoho jeho druhů. Většina zemanů měla s sebou své pacholky, takže se jednalo o poměrně velkou skupinu. Většinou se živili loupežemi na silnicích, přepadáváním kupců a jiných lidí.

O činnosti Matějovi tlupy se dozvídáme pouze z tzv. Popravčích knih, do kterých se zapisovaly výpovědi vyslýchaných provinilců.

Tak např. o Janu Žižkovi se dozvídáme informace z výslechu jistého Pivce, patřícího k čeledi pana Sokola z Lemberka, který vše vyslechl od druha Žižky, jistého Jana Holého. Další informace pak vypověděl na Žižku při výslechu samotný Matěj vůdce. O Žižkovi se tak dovídáme, že „pobral vozy páně z Rožmberka a spolu s bratrem svým a Jindřichem (Doudlebským) vzal slanečky kdesi, zabil jednoho člověka páně Jindřicha Rožmberského, s Martinem Bradou a střelci jeho jal jakéhosi Podolce a Albrechta, bratra Jana Lysého, pro peníze, chtíce je na nich míti, jinde zase s Jiřinkem, Halbou , Hanslem Uhrem a Polákem pobral zboží kupecké a jiné, kteréž odvezli do Rakous, jindy opět zboží na silnici u Mirotic nedaleko Píska, jindy na silnici u Strážkova společně s jakýmsi Karlíkem Míšňanem drahně sukna, kteréž odnesli na Jemnici v Moravě“.

Samotný Matěj vyznal roku 1409 na mučidlech v Českých Budějovicích, že:

•          u Strážkovic oloupil s Benešem z Heršláku kupce o 105 zlatých a koně

•          u tvrze Třtalova spolu s Šimánkem z Jemnice uloupili na silnici dva pytle šafránu, 10 koní a 6 štočků barchetu

•          s Limbergarem z Bavor na silnici u Suchdola pobrali 14 koní, několik samostřílů a 27 kop grošů

•          za Kaplicí v lese řečeném Kramář spolu s Benenšem z Heršláku vzali kupci dvě kopy grošů, samostříl a šest perníků

•          za Velešínem u lesa zvaného Hřeben ukradli kupcům ze Salcburku 28 štočků barevného sukna atd.

Vraťme se ale zpět k hradu a jeho osudu. Po smrti Mikuláše z Husi hrad přebírá husitský hejtman Jan Smil, vladyka z Křemže zvaný též Jan Smilek z Křemže, osobní to nepřítel Oldřicha z Rožmberka, jenž zrádně Smilka uvrhl do vězení na Krumlově a po 8 letech jej nechal roku 1447 popravit. Roku 1439 hrad bez pána obsadil Habart Maršík z Hrádku a Lopaty (v roce 1379 je hrad Lopata u Šťáhlav u Plzně písemně zmiňován, roku 1397 byl jako sídlo lapků dobyt královským vojskem. Roku 1401 daroval hrad král jako konfiskát za věrné služby domažlickému purkrabímu Maršíkovi z Hrádku. Na hradě sídlil za husitských válek jeho syn Jan, stoupenec císaře Zikmunda. Jan postoupil roku 1427 Lopatu svému bratrovi Habartovi. Ten se následně stal lapkou a hrad využíval jako základnu pro své loupeživé výpravy do okolí. Husitský hejtman Svojše ze Zahrádky proto z blízkého Vlčtejna přitáhl s vojskem roku 1432 k hradu a po 4 měsících obléhání posádka hrad zapálila. Habart sice unikl, ale vyhořelý hrad byl zbořen) a se svou loupeživou tlupou, když získal před tím na svou stranu Smilkovu posádku,  začal přepadávat kupce na Zlaté stezce a podnikat nájezdy na okolní vsi a usedlosti. To však se velmi nelíbilo Prachatickým a namíchnutí  občané -  zejména pánové Přibík z Klenového, Jan Sedlecký z Prachatic, Petr ze Svojšína, Zmrzlík ze Lnář a dále města Vodňany a Klatovy se spojili a v únoru roku 1441 hrad oblehli avšak nedobyli. Začátkem září po půlročním obléhání Habart hrad opustil pod podmínkou svobodného odchodu svého i svých soudruhů, s čímž obléhatelé souhlasili, aby v zápětí dne 8. září roku 1441 hrad  vydrancovali, vypálili a rozbořili na věčné časy. Habart dožil svůj bídný život v Českých Budějovicích.

                        Při prohlížení zbytků hradu budeme velmi opatrní, neboť zdi hradu spadají kolmo ze skalní stěny do hlubokého údolí Blanice a hrozí nebezpečí nejen úrazu, ale i smrti jak dosvědčuje pomníček oběti z r. 1983. Pozor bychom si měli dát i na Bílou paní, která prý střeží zde zakopané poklady, jež od doby rozboření hradu zde hledalo mnoho odvážlivců, kteří překopali celý hrad, ale nikdo nikdy nic nenalezl. V blízkosti hradu je nutno se pohybovat obezřetně i kvůli bludnému kořenu, po jehož překročení osoba po tři dny bloudí v temném lese a po celé tři dny není signál na mobilu.

                        Od hradu sestoupíme lesem k nové lávce přes Blanici a pokocháme se nádherným romantickým údolí řeky, která pramení na severním svahu Knížecího Stolce  ve výšce 960 m nad mořem asi 15 km jihozápadně od Volar.

Na horním toku protéká kopcovitou krajinou s četnými hluboko zaříznutými kaňonovitými údolími. Jedno z nejpěknějších se zachovalo právě pod zříceninou hradu Hus odkud směřují naše kroky. U Husince byl tok řeky přehrazen hrází Husinecké přehrady, za níž vzniklo jezero sloužící jako zásobárna pitné vody pro Prachatice. Blanice má značný spád a zejména v jarním období je bohatá na vodu. V minulosti byla využívána k plavení polenového dřeva z oblastí rozsáhlých lesů na Volarsku. Na řece se rýžovalo zlato a lovily se zde perlorodky říční. Blanice má 95 km dlouhý tok, který odvodňuje území o rozloze 860,5 km čtverečních a pod Putimí u Písku vtéká do Otavy. Podél řeky se na mnoha místech dochovaly rýžovnické sejpy.

Správa knížecího velkostatku v Krumlově plavívala každoročně po řece Blanici velká množství polenového dříví ze šumavských lesů do skladu ve Vodňanech. V šumavských lesích každoročně sdělané dříví bývalo v zimní době svezeno na známých šumavských sáňkách do údolí k řece a zde se potom, jakmile sešel sníh, házívalo do řeky na vodu a u vesnice Křišťanovice nad zříceninami hradu Husi byla zřízena nádrž, do níž se dříví nachytalo. Podle stavu vody pouštívalo se pak dřevo z nádrže průplavem do řeky. Obyvatelstvo, bydlící u řeky ve všech místech až k Vodňanům, vytahovalo si dříví z řeky, které kníže Schwarzenberk poskytoval obcím na úvěr. Ten kdo za obec ručil svým majetkem pak vybíral od občanů splátky podle množství vytaženého dřeva. Ve Vodňanech  zachytávalo se pak dřevo zase do rybníka a vytahovalo se ven.

 Zajímavý byl i příchod tzv. „botařů s koncem“. Za posledním, na vodu hozeným dřevem, chodívali  pak „botaři“, muži to vysoké postavy, praví Šumaváci. S vysokými botami, držíce bidlo, na němž byl přidělán železný háček, šourali se řekou a vyhazovali polena zachycená kameny nebo křovím do proudu a na břehy vyhazovali ta, jež byla ponořená na dně řeky. Tyto potápky - dříví nejhoršího druhu - se kladly na hromádky a prodávaly se laciněji. V Husinci vyházené potápky dostávali místní chudí, kteří již dychtivě čekávali na konec.

Od lávky pokračujeme romantickým údolím proti proudu Blanice. Po chvíli se cesta stočí vlevo a začínáme stoupat do svahu. Vlevo u cesty máme možnost vidět několik jeskyní ve skále, které jsou ale zabezpečeny mřížemi proti vstupu. Pokračujeme cestou lesem už jen mírným stoupáním, až asi po 1 km se dostaneme na asfaltovou silnici do míst, kde kdysi stávala obec Cudrovice, ležící na Zlaté stezce. Obec byla v padesátých letech minulého století zcela zničena a připomíná nám ji jen část hřbitova hned u cesty kde jsme vystoupili z lesa. Cestou směrem na Volary po modré značce (asi po 200 m) najdeme kříž, na místě kde stával cudrovický kostel. Vystoupáme na vrchol kopce a po modré značce po asfaltové silnici, procházející pěkným lesem  v mírném klesání, doputujeme až k rozcestí u Cudrovic, kde odbočíme ze silnice doleva a sestupujeme lesem a pak lukami  na další silnici a stále po modré značce doputujeme až do Volar.

                    Pokud se někdo chce vrátit ke svému kočáru zaparkovanému v Křišťanovicích, ponechanému na pospas zdejším lapkům, může se od cuhrovického hřbitova vydat vlevo po neznačené asfaltové silnici do Blížejovic, kde nás čeká žlutá značka. Odbočíme vlevo a po žluté půjdeme cca 500 m až na křížovatku s polní cestou na níž odbočíme vlevo a vrátíme se zpět do Křišťanovic. Kratší trasa je dlouhá cca 7,5 km, trasa do Volar měří přibližně 12 km.