Od cesty na rozhlednu stojící od roku 1883 na nejvyšším bodě Prachatické hornatiny – na vrchu Libín, jež symbolicky odděluje Šumavu od jejího předhůří, nás nesmí odradit pohled  z města Prachatic, odkud se na tůru vydáme, na náš cíl, jenž se tyčí nad Prachaticemi v nadmořské výšce 1096 m. Připravme se na dosti náročnou trasu, při které v šestikilometrovém stoupání překonáme převýšení 540 m.

Z centra Prachatic vyrazíme na Libín po červené značce, mineme starobylé historické centrum města, které ještě dnes navštívíme. Hned zpočátku začneme stoupat do části města zvané Lázně sv.Markéty, kdysi poměrně známých lázní, které po „úspěšné“ privatizaci po roce 1989 začaly psát zřejmě svoji poslední kapitolu své existence. Dále stoupáme a stoupáme, hlídáme si červenou značku abychom si cestu zbytečně neprodloužili a strmá stoupání střídají pozvolnější, lesy střídají mýtiny až na samý vrchol Libína, kde se nachází turistická chata poskytující občerstvení a ubytování, v těsné blízkosti kulaté, na bílo natřené 27 metrů vysoké kamenné rozhledny. Během II.světové války sloužila jako vojenská pozorovatelna. Ze širokého ochozu věže je kolem dokola krásný výhled na zalesněné hřbety Šumavy z nichž se nejvíce vyjímá Plechý, Třístoličník. Boubín, Bobík. Před námi se rozprostře Písecko, Strakonicko, Českobudějovicko s Kletí a samozřejmě máme u nohou i Prachaticko s Prachaticemi jako na dlani. Pokud k nám bude počasí shovívavé, zahlédneme i Alpy. A protože nás čekají ještě Prachatice, sklouzneme lesem po modré značce lesní pěšinou a podél luk do obce Libínské Sedlo, dříve  Fefry, o níž první písemná zmínka pochází z roku 1351, původní německý název osady byl Pfefferschlag a vznikla kolem roku 1280. Podle toho co se traduje, se také nemá jméno Pfefferschlag odvozovat od "Pfaffe", tj. pop, kněz, ale prý tam, kde nyní stojí kostel, býval mohutně vzrostlý keř lýkovce (v originále "Pfefferstaude" , česky nářečně i "divoký (dívčí) pepř"). Kvůli stavbě kostela musel být keř odstraněn, zůstal tedy v pojmenování obce. Dnes leží na silnici spojující Prachatice s Volary, kdysi tudy vedla i Zlatá stezka, po níž se vydáme i my. Trasu Zlaté stezky kopíruje žlutá turistická značka, po níž se za stálého klesání  vrátíme zpět do Prachatic.

Prachatice, označované jako perla na Zlaté stezce, vznikly v místě obchodní stezky kdysi v 10.století. Dnešní Prachatice ale stojí několik set metrů od původně založené osady – současných Starých Prachatic. To, že původní  osada leží poněkud nevhodně mimo obchodní stezku,  zjistili prachatičtí v době, kdy rostl význam obchodní stezky zvané Solné stezka, později Zlatá stezka a z toho vyplývající zvyšující se obchodní ruch doprovázený vybíráním různých cel, poskytováním služeb a  podobně, důležitých pro rozvoj osady. O dnešních Prachaticích nacházíme první písemnou zprávu z r. 1312. Dále víme, že v roce 1323 byly králem Janem Lucemburským udělena Prachaticím městská práva. V následujících letech město obdrželo i právo dovozu a prodeje soli z Bavorska- odtud název Solná stezka. Zpět do Bavor se vyváželo hlavně obilí a slad. Díky právu solního skladu, Prachatice byly jediným městem, kde ostatní města sůl mohla kupovat. Také bylo jediným opevněným městem na cestě mezi  hranicemi a Pískem, tudíž i kvůli tomu důležitým místem obchodníků vyhledávajících ochranu a bezpečí. Král Václav IV. dále rozhodl, že veškeré zboží přivážené z Bavorska do Čech a zpět musí projít Prachaticemi

Vrcholem prosperity města bylo 16. století, a to právě díky trhu ze solí ( sůl byla cenná zvláště pro potřebu  konzervace potravin ). Město bohatlo, což je dodnes viditelné na výzdobě města – v jeho historickém jádře je dnes 110 chráněných, převážně renesančních domů, církevních a fortifikačních staveb, tvořících  městskou památkovou rezervaci. V uvedené době město patřilo Rožmberkům a týdně do města přijíždělo na 1300 soumarů s nákladem zboží. Rozšířil se chov ryb, vařilo se pivo, pálila se prachatická pálenka, vyráběl slad a to vše se vyváželo do Bavor.

Roku 1601 Petr Vok prodal město císaři Rudolfu II, který město povýšil na královské. Tím však začíná vpravdě labutí píseň města. Pohroma začíná obdobím po roce 1620, kdy se prachatičtí postavili na stranu českých stavů proti habsburské koalici a měli za to pykat. Přišli o své výsady, majetky a privilegia. K tomu návdavkem začal klesat význam obchodu se solí o což se postarali Habsburkové, kterými byl protěžován dovoz císařské soli z rakouských zemí uvalením vyšších cel na sůl bavorskou (pasovskou). Již v červnu 1564 byl vyhlášen monopol císařské soli pro území na východ od Vltavy. Po dobu třicetileté války císař dovoz bavorské soli zásadně neomezoval, neboť mezi dodavateli byla řada jeho politických spojenců. Doprava byla však i tak velice silně ovlivněna válečnými událostmi, zejména pak trvalým nedostatkem koní a povozů. Odhadem byl výnos z obchodu na "Zlaté stezce" na konci 17. století o dvě třetiny nižší než kolem roku 1670. V Prachaticích byl dokonce zřízen sklad soli císařské, později doplněn zákazem vozit sůl bavorskou do měst se skladem císařské soli (tedy i do Prachatic). Pasov potom logicky odpověděl zastavením nákupů obilí, sladu a pálenky z Prachatic. Pramen přitékajících peněz začal vysychat, město ztrácelo na významu. Město od roku 1620 vlastnili Eggenberkové, po nichž jej po 100 letech zdědili Schwarzenberkové. Ani jeden z vlastníků Prachaticím nijak neprospěl. Jako kdyby toho nebylo dost, rozsáhlý požár roku 1832 poškodil 137 domů.

V polovině 19.století se význam města zvedl díky tomu, že se stalo sídlem okresního soudu, hejtmanství a později – v roce 1875 i stálé vojenské posádky, která zde byla zrušena po roce 1989. Částečné oživení průmyslu přineslo i vybudování železniční trati do Vodňan v roce 1893. Přes to všechno, ale někdejší bohatství a význam mají Prachatice dávno za sebou. Nicméně možná proto, že se v historickém centru čas zastavil, můžeme Prachatice směle řadit k našim nejkrásnějším městům.

Centrem Prachatic je Velké náměstí. Původně byl součástí velkorysého náměstí i kostel sv.Jakuba, který se po vestavbě bloku domů do prostoru náměstí ocitl trochu mimo centrum. Nepůsobivější z domů je dům č.p.1 – Stará Radnice z r. 1571 s bohatými sgrafity znázorňujícími 8 ženských postav symbolizujících hlavní ctnosti. Za prohlídku stojí ostatně všechny renesanční domy, některé s podloubími. Na Sitrově domě – č.p.13, kde je v současnosti Prachatické muzeum, nemůžeme přehlédnout ve výklencích pod lunetovou římsou z r.1604 výzdobu tvořenou poprsími deseti českých králů. Bozkovského dům č.p.45 s masnými krámy, na krakorcích postaveným patrem, zaujme sgrafitovými psaníčky a v podloubí malovanými znaky městských rodů se vzkazem malíře, který po sobě zanechal nápis“Vymalováno jest, ale není zaplaceno“. Nevynecháme ani Rumpálův dům č.p.41 z roku kolem 1500, zdobený bitevními výjevy. Od roku 1671 zde byl pivovar a v zadním traktu sladovna. V č.p. 29 bývala Prachatická škola, do které údajně chodil Jan Žižka i Hus.

Nádherný kostel sv. Jakuba se dvěma věžemi, založený ve 14.století je uvnitř mimo jiné zdobený i zbytky nástěnných maleb ze 14. až 16. století. Ve zdejší sakristii bylo po dobytí města husity vedenými Janem Žižkou z Trocnova  v listopadu 1420 upáleno 75 německých měšťanů, na ulicích 230 pobito, ženy a děti vyhnáni z města. Ve vedlejší – Děkanské uličce ne domě č.p.32 si můžeme prohlédnout nejhezčí prachatické sgrafito – Večeři Páně z r.1563. Od kostela pokračujeme ulicí Křišťanovou kolem dalších zajímavých domů. V č.p.63 býval hostinec a soukromý pivovar v 16.století. V Horní ulici dům č.p. 142 je klášter sv.Karla Boromejského s pamětní deskou upozorňující, že tu stával rodný dům jediného Američana, který byl prohlášen za svatého – sv. Jana Nepomuka Neumanna, filadelfského biskupa, prachatického rodáka, jenž byl svatořečený v roce 1997. Touto ulicí pak doputujeme k Dolní nebo také Písecké bráně. Město bylo ve 14.století opevněno hradbou a v 16.století byla postavena druhá, zčásti dochovaná vnější parkánová hradba s půlkulatými baštami. Dolní brána se tedy skládá z brány vnitřního opevnění a brány vnějšího opevnění, mezi nimiž bývala městská celnice. U Dolní brány se vydáme doleva do mírného stoupání, podél vnějšího opevnění a bašt až k parku, kde u domu č.p. 127 bývala Horní nebo-li Pasovská brána, tvořená rovněž dvěma bránami – vnitřní a vnější. Zbořena byla v roce 1859. V blízkosti kde stávala jsou dnes dvě barokní kaple výklenkové – sv.Antonína Paduánského a sv.Jana Nepomuckého. Za návštěvu stojí i dům č.p. 71 v Husově ulici , ve kterém údajně bydlelo v době studií Jan Hus, byť podle jiné tradice do školy denně chodíval z asi 5 km vzdáleného Husince. Z Husovy ulice projdeme k vnějšímu opevnění, dáme se doleva k Dolní bráně a cestou k ní mineme půlválcovou dělovou baštu Helvít se šindelovou střechou.       

Teď už jen zbývá, pokud jsme to nestihli během výletu, vybrat si některou z hospůdek a načerpat novou energii.